Rozhovory

ČÍČA V KLECI

26. června 2017 v 17:06 | PISTÁCIE

Číča v kleci je známá nejen pro nápadité slogany, trička a obrazy na zeď. Pokud e-shop neznáte, nechte se inspirovat rozhovorem, kde spoluzakladatelky prozradily více.


Číča v kleci

5 otázek pro Číču v kleci. Co na sebe prozradí?

Pět otázek pro sympatické spoluzakladatelky, kde se dozvíte podstatné informace nejen o vzniku a názvu, ale třeba i další zajímavé podrobnosti o jejich fungování.

Jak se spojily Nat a Lucie, spoluzakladatelky tohoto originálního e-shopu? Znaly jste se už z dřívějška, nebo vás svedl dohromady až tento společný nápad?
Podívejte se na blog Nat a Lucie, kde sdílí své zážitky z cest, a vůbec spoustu věcí ze svého soukromého života.

No jéje, že se známe z dřívějška! Zaznamenaly jsme se už na dětském serveru Alík.cz, kdy Nat bylo 13 a Lucii 10. Potom jsme začaly psát každá svůj osobní blog (píšeme je dodnes, takže ty archivy jsou fakt hodně hustý - kdybyste neměli třeba celej víkend co dělat, skočte tam do roku 2004 a začněte číst…) a díky nim jsme se občas i sešly třeba na sáňky, na lyže a na výlety, až se z nás stala nerozlučná dvojka. (úsměv)

Proč zrovna název Číča v kleci?
Už kdysi, když se TO stalo, jsme si říkaly, achjo, až to budeme někde vysvětlovat. Ale řekneme vám pravdu, jo? Pár přátel obléhalo obývák, kvůli něčemu jsme se dohadovali, kočka zrovna v tu sekundu skočila na gauč, když kamarád zvolal větu: "Kecy v kleci, (všiml si té kočky) viď, ty číčo pí*o!" a všichni se začali strašně smát. Za půl roku, když jsme vymýšlely název pro náš e-shop, byly "Kecy v kleci" úplně jasná volba, jenže doména byla obsazená a nám se nedařilo kontaktovat paní, která ji měla koupenou. Máme rády kočky a kvůli alergii nikdy žádné mít nebudeme, ze srandy tam padlo i "Číča pí*a", ale kde to chcete prezentovat, žejo… (úsměv) A navíc, i když se to nemusí na první pohled vůbec zdát, my jsme slušný holky. Takže nakonec vzniklo jméno i logo s dvojsmyslem a všichni byli šťastní a veselí. Jak Vánoce.

Kde berete inspirace při vytváření motivačních plakátů?
Občas někdo něco prohlásí, ani to neví. Občas potřebujeme někoho konkrétního "nakopnout", jindy to jsme my dvě, kdo si potřebuje něco připomínat každý den plakátem na zdi u sebe doma. Plakát s bouřkou vznikl z našeho oblíbeného životního motta, které v podobném vizuálu v angličtině koluje na internetu. Vytáhly jsme tedy z archivu kvetoucí třešeň vyfocenou na Pražském hradě a přihodily naši krásnou češtinu. Princezna vznikla omylem a Nefňukej a makej, které celou číčotvorbu odstartovalo, vlastně na vyžádání.

Jak se vyrovnáváte s falešnými produkty vaší originální princezní hlášky "Jsem princezna! Vole.", které kolují na různých internetových e-shopech?
Číča v kleci - Jsem princezna! Vole.
Originál je jen jeden!
To by bylo asi na delší debatu, ale pokusíme se to nějak zkrátit. To máte podobný, jako výše zmíněný plakát s bouřkou. Austin Kleon ve své knize Kraď jako umělec prohlašuje, že všichni umělci kradou, inspirují se, že to není nic nového pod sluncem. A to my bereme. Možná díky tomu vznikl ten plakát. Krásný a takový, aby ho lidé opěvovali. Dobrý nápady se prostě kradou, nicméně Austin chce, aby někdo, když už ukradne nápad, ho vylepšil. Dovedl jinam. Takže když vidíme naši hlášku napsanou kapitálkama ukradeným Disney fontem, nebo tak velkou, že vlastně ani nejde přečíst, kroutíme nad tím hlavou.
A ještě o trošku víc kroutíme hlavou nad tím, když napíšeme nějaké společnosti, jestli by mohla "jejich" trička napsaná podobným nebo stejným fontem s úplně naprosto stejným rozložením a interpunkcí přestat prodávat, že jsou naše a oni nám odepíší, že naše nikdy neviděli a že to je jen náhoda.

Máte nějaké nové plány a nápady do budoucna, na co se můžeme těšit?
Plány jsou vždycky. Momentálně pracujeme na něčem úplně stejně velkým, jako je cicavkleci.cz! Tak se nechte překvapit. Protože už tento týden uvidíte, co to bude, až to bude.
Mezi novinky patří například do zelena vedené, minimalistické a zároveň velmi originální obrazy s mottem Prožít další skvělý den. Ty se budou na zdi vyjímat a vytvoří skvělou dekoraci a inspiraci pro lepší den.
444
Jednoduchý, inspirativní obraz dokáže rozzářit bílou a nenápadnou stěnu.
457
"Prožít další skvělý den" je motto, které chceme zažívat naplno snad všichni. Mějte ho na očích každý den.
Holky natočily video nejen o tom, jak to všechno vzniklo. Podívejte se na jejich životní sny a cíle.


zdroje všech fotografií: Archiv Číča v kleci (www.cicavkleci.cz)

ROZHOVOR SE ZAKLADATELKOU DYZAJN MARKETU

26. června 2017 v 16:50 | PISTÁCIE

Dyzajn market v kostce

Dyzajn market je prodejní výstava autorské tvorby, která se koná čtyřikrát ročně na stejném místě v Praze. Za vznikem i několikaletým fungováním stojí Terezie Tunková, která s tímto nápadem přišla již v roce 2010 jako s malou akcí, která se nakonec stala jednou z největších v republice.
Již tento víkend se můžete těšit na letos první velký - jarní market, který se představí venku, ale nově i ve vnitřních prostorách.

Rozhovor se zakladatelkou Terezií Tunkovou

V jednom rozhovoru jste uváděla, že se zajímáte o kulturu, ráda navštěvujete divadla, kina, jazzové koncerty a podobně. Byla jste na něčem v poslední době, chystáte se na něco, co byste nám doporučila?
Naposledy jsem byla v Národním divadle na hře Pýcha a předsudek, která se mi opravdu líbila, především obsazením hlavního hrdiny a zajímavým zpracováním. Ráda chodím na přenosy z Metropolitní opery, které se promítají v kinech. Za čtrnáct dní se chystám na nové zpracování Rusalky. Potom navštívím koncert s názvem Planety. A v dubnu se chystám na Postmodern Jukebox, americkou sestavu, která převáří do jazzového zpracování starší i nejnovější hity. A také jsem nedávno v Lucerně zhlédla představení hry Ovčáček čtveráček.

Už před lety jste se zaměřila do velké míry na práci s origami, jak moc ještě s touto technikou pracujete?
Začínala jsem dělat šperky z korálků a všeho možného, co jsem našla. V té době nešlo tolik kupovat komponenty, tak jako dnes. Poté jsem začala dělat origami šperky a v podstatě je dělám doteď, ale už mnohem méně.

Jak se takový Dyzajn market organizuje? Co vše je potřeba zařídit? Jsou věci, které zařizujete striktně vy a musíte na ně dohlížet? A kdo všechno je v organizačním týmu?
Na přípravu každého velkého Dyzajn marketu potřebujeme dva a půl měsíce. Různí členové týmu vstupují do příprav v různou dobu. Všechno to začíná tak, že s kolegyní Olgou začneme tvořit přihlášky a asistentka PR začne domlouvat mediální partnery. Poté se spustí na čtrnáct dnů přihlašování. Pak se z přihlášených dyzajnérů vybírá. Pokaždé se jich nám hlásí více, než kolik máme míst. Kontaktujeme je, zaplatí za své místo a začínáme pracovat na produkci. Především se musí dojednat zábor veřejného prostranství, vše ujasnit s Národním divadlem a s dyzajnéry. Veškerou komunikaci s tvůrci řeší kolegyně Olga.
Já hlavně dohlížím na PR, píšu tiskové zprávy, spravuji naše sociální sítě: Instagram a Facebook. Každý Dyzajn market je jiný a je potřeba se na všem domlouvat. Je nutné si práci na projektu rozdělit, především vše dobře zpropagovat. Zhruba měsíc a půl před akcí začne kolega Kolja tvořit doprovodný program. A nedávno jsme také přibrali novou kolegyni Marianu, která má na starosti módní přehlídky a jiné kreativní doplňkové věci. Všemi akcemi, které pořádáme, se snažíme, aby byl každý market trochu jiný. Měsíc a půl před akcí se začíná pracovat na produkci a na technických záležitostech, které řeší kolega Marek. Během samotné akce se zapojuje celý tým a spousta pomocníků navíc.

Je ve vašem základním týmu lidí, který s vámi pracuje na Dyzajn marketu, někdo, kdo je s vámi od úplného začátku?
Ne, nikdo. První Dyzajn markety proběhly v malé kavárně, tehdy jsem na organizaci byla ještě sama. Pak jsem k sobě přibrala kolegyni. Postupně jsme se dostávaly do větších kaváren, až jsme se dostaly na místo současného konání. (tehdy to byla ještě piazzeta Národního divadla, nyní již přejmenováno na náměstí Václava Havla, pozn. red.). Pořád jsme byly ve dvou, ale akce tehdy nevypadala stejně jako dnes. Ona poté z týmu odešla, a začala jsem spolupracovat s dvěma dalšími kolegyněmi. Asi před 5 lety nám začal pomáhat kolega Marek, který je v týmu se mnou doposud a nejdéle.
Zdroj: Tomáš Polák

Co se týče místa konání, vidíte zde nějaké problémy nebo nevýhody?
Piazzeta je od loňského roku přejmenována na náměstí Václava Havla, což je dost dlouhý název. Venkovní prostory mají spolu s místem konání své výhody i nevýhody. Opravdu velkou výhodou jsou davy lidí, které proudí kolem a zastaví se. Zároveň to ale není známá turistická destinace, jako Václavské nebo Staroměstské náměstí, takže lokalita neodradí ani Čechy. Nepříjemné může být to, že dýzajnéři jsou zde dva dny vystaveni nepřízni počasí, a to hlavně v zimě. Ale když chodí zákazníci a pořád se kolem něco děje, akce pocitově trvá pár hodin.

Přišel za dobu, co Dyzajn market funguje, zásadní problém nebo období, kdy jste si řekla, že skončíte úplně?
Několikrát. Prvním zlomem bylo, když ode mě odešla první kolegyně, protože to nebyl rozchod v dobrém. Nechtěla jsem skončit, vždyť je Dyzajn market "moje dítě". Ale bylo to první setkání i s vlastní naivitou, jací jsou někteří lidé, a s tím, že ne všechny vztahy lze ukončit hezky. V podstatě minimálně jednou za rok se vyskytne větší komplikace, hlavně na pozici PR se nám střídá hodně lidí. Každý odchod PR kolegy či kolegyně je hodně nepříjemný. Je to asi i tím, že mi zatím moc nejde přijímat změny.
Další obtíží je to, jak akce vznikala živelně a spoustu mých kamarádů bylo chvíli v týmu. Po letech už jejich "odbornost" nestačila a bylo potřeba je vyměnit za profesionály ve svém oboru. Každý takový odchod byl těžký a v mnoha případech tím i přátelství skončilo. To je jedna z hlavních věcí, co mě nejvíce mrzí, co mi Dyzajn market vzal.

Přišel mezník, kdy jste si řekla, že teď jde Dyzajn market opravdu dobrým směrem? Kdy jste měla pocit, že jste si splnila nějaký cíl?
To se také děje a mnohem častěji než ty nepříjemnosti. Pokaždé má někdo v týmu úžasný nápad, ke kterému sice vidíme trnitou a dlouhou cestu, ale ve chvíli, kdy se všichni v týmu nadchneme, většinou se realizace podaří. Teď jsme od Národního divadla získali k užití přízemí přilehlé budovy, kam chceme dostat top dyzajnéry z Čech. A z toho jsme právě teď všichni nadšení. K jarnímu Dyzajn marketu jsme připravili i fotky 5 členů z našeho týmu komplet v dyzajnérských doplňcích i oblečení. Chtěli jsme tak představit část našeho týmu a 40 dyzajnérů, jejichž kousky opravdu nosíme.

Máte přesná čísla návštěvnosti za minulé Dyzajn markety? Dá se to nějak vůbec změřit?
Vzhledem k tomu, že je akce zdarma a nachází se na veřejném prostranství, do kterého můžete vejít ze čtyř stran, tak to změřit nejde. Zvažovali jsme všechno možné, i to, že bychom do všech čtyř míst nasadili hostesky, které by lidem na ruku dávaly razítka. Rozhodně víme, že lidé chodí, i když prší, je zima a fouká. Odhadujeme 15 000 návštěvníků za víkend. Toto číslo vychází i podle stánků s jídlem, kterých máme zhruba 14. Víme, kolik se toho snědlo nebo kolik kávy a svařáků se vypilo. Podle toho se snažíme odhadovat.

Přemýšlíte do budoucna, že byste změnili místo konání, nebo rozšířili Dyzajn market i do dalších měst a podobně?
Rozšíření bude mít jarní Dyzajn market do přilehlé budovy na náměstí Václava Havla. V listopadu 2015 jsme také začali dělat akci s názvem Minidyzajn. Jde o setkání s 20 dyzajnéry a naše vize byla dělat tento Minidyzajn v každém měsíci, kdy není velký Dyzajn market. Je to komornější akce, která se letos v únoru uskutečnila posedmé. Pokaždé se koná na jiném, zajímavém místě. Ta poslední se konala v knihovně Václava Havla v Ostrovní ulici v Praze.

Kromě Dyzajn marketu a Minidyzajnu se podílíte i na něčem dalším? Neplánujete i další projekty do budoucna?
Máme ještě kamenný obchod Dyzajnoff v Ostrovní ulici 20. Zde máme tvorbu od zhruba 110 dyzajnérů, asi polovina jsou pravidelní účastníci Dyzajn marketů, polovina se nikdy neúčastnila. V obchůdku máme i pidi kancelář, kde s kolegyní Olgou připravujeme Dyzajn markety.

Máte nějaké ohlasy ze zahraničí? Víte, že o vás již psal zahraniční portál, nebo vás někdo konkrétní oslovil?
Občas se účastní zahraniční tvůrci, například z Polska, Německa nebo Maďarska. Víme i to, že na Dyzajn market jezdí spousta zákazníků z celé České republiky i z okolních států.



Je v této profesi něco, co vás osobně naplňuje, co vás dělá šťastnou?
V průběhu zhruba sedmi let, co tohle dělám, se to různě proměňovalo. Mě tato práce strašně baví, i když mi nejde nazývat ji úplně prací, protože je to zároveň i můj koníček a náplň života. V tuhle chvíli si nejvíce užívám spolupráci s kolegy z týmu, se kterými mohu probírat veškeré možné nápady a diskutovat o nich. V podstatě mě tohle naplňuje ze všeho nejvíce. Práce s dyzajnéry je pro mě složitá, protože si jejich osobnostní výstřelky a nálady beru hodně osobně a někdy mě hodně trápí.
Baví mě všechny nové nápady, i když někdy je cesta k cíli obzvlášť složitá. Baví mě i spravování sociálních sítí, i to, že máme malou kancelář přímo v našem dyzajn shopu, a to, že celé dny pracuji s mojí milovanou kolegyní a kamarádkou Olinkou. Ani nevím, jak bych svou profesi definovala, jelikož zde zastávám několik pozic, a navíc jsem si prošla opravdu všemi, které jsou nyní obsazeny různými kolegy.

Když pracujete nyní až 8 hodin denně, najdete ve svém pracovním nasazení alespoň víkend, kdy opravdu vypnete a nepracujete?
V kamenném obchodě máme otevřeno i v sobotu, takže většinou i v sobotu sedím v kanceláři a pracuji. Když se market začínal rozjíždět do větších rozměrů, pracovala jsem až 16 hodin denně, protože jsem po práci na Dyzajn marketu ještě vyráběla své šperky. Teď, když je hezky rozložený celý tým, můžu si dovolit pracovat 8 hodin denně. Mívám víkendy, kdy nic pracovního nedělám, chodím na procházky, cvičím, setkávám se přáteli a hraju s nimi deskové hry.

Když se vrátíme na začátek a srovnáme to s tím, kde jste nyní, měla jste ze začátku jako cíl či sen, že to dotáhnete tam, kde je Dyzajn market teď? Nebo naopak máte pocit, že jste se chtěla původně vydat jiným směrem?
Neměla jsem žádné plány. Na začátku jsem udělala Dyzajn market v kavárně se třinácti dyzajnéry, které jsem znala a věděla jsem, že tvoří hezké věci. Neplánovala jsem, že by se to takhle rozrostlo. Sami dyzajnéři se postupně ozývali, že by se chtěli také zúčastnit, ale kavárna byla opravdu malá a vešlo se nás tam málo. Poté jsme oslovili kavárnu vedle a byli jsme ve dvou kavárnách zároveň a postupně to rostlo. Ale nepamatuji si, že bych měla na začátku podobnou vizi toho, jak velký je Dyzajn market nyní.

Jak složitý je proces výběru účastníků? Kdo všechno se účastní a jak takové dyzajnéry zvolíte?
Hlásí se k nám zhruba 300 dyzajnérů a na náměstí je teď asi 180 míst. Při výběru si vytvoříme postupně tři složky - ano, ne, možná - a podle fotografií výtvorů je vybíráme. Občas, když nám to není z fotografií jasné, ale někdo z nás značku zná, podíváme se na jejich web. Ale je to opravdu těžké, protože to musíme stihnout vždy během jednoho dne. Naše hlasy nakonec zprůměrujeme, zařadíme do složek a ideálně potom vytvoříme mapu, kam nejprve vkládáme dyzajnéry ve složce ano a pak umisťujeme dyzajnéry ze složky možná.

Hlásí se i někteří dyzajnéři pravidelně? Nebo se snažíte spíše neustále dávat šanci novým a neokoukaným autorům?
Pokaždé vybíráme jako kdyby byl Dyzajn market poprvé. Spoustu dyzajnérů se hlásí opakovaně a my máme pokaždé na akci i ty dyzajnéry, kteří jsou oblíbení u zákazníků. Vidíme, jak jejich značka postupuje a roste, a jsme za to rádi. Vždy se hlásí i různí zajímaví nováčci. Největší procento zastupují vždy ti, kteří se hlásí občas, hlásí se například na dva Dyzajn markety za rok z pěti.

Dá se říct, kolikátý Dyzajn market bude ten letošní jarní?
Nemám to úplně spočítané, ale je to něco mezi 35. a 40. Dyzajn marketem.
Zdroje veškerých fotografií: dyzajnmarket.com

VÝSTAVA ODNIKUD NIKAM

26. června 2017 v 16:46 | PISTÁCIE


zdroj: Moving station
Autorka instalace se zaměřuje na výtvarné umění, ale i fotografování. Kromě českého prostředí vystavovala i v zahraničí, například v centru Paříže. zdroj: Jan Šída

Exkluzivní rozhovor s autorkou instalace

Jak vás napadla tematika diktátorů a především jejich zachycení v těchto nelichotivých polohách?
Kolotoč v podstatě navázal na dvě mé předchozí práce. První se týkala fotografického mapování života mých babiček, které se narodily začátkem 20. století. Obě prošly druhou světovou válkou, jedna po atentátu na Heydricha dokonce tříletým pobytem v koncentračním táboře, protože její otec generál Fanta byl na západní frontě a rodinné příslušníky vysokých důstojníků tehdy gestapo pozatýkalo a dlouhodobě věznilo. Tato babička po válce opět čelila ústrkům za otce, pro změnu v komunistickém režimu. V této sice komorní a vlastně intimní fotografické práci se zásadně ukázalo, jak se politické události promítají do života jednotlivců, dokáží jim ho od základu překopat a vytvářet řadu frustrací, s nimiž se člověk musí někdy doživotně vyrovnávat. Chtěla jsem toto téma rozvinout a zobecnit. Hitler, Stalin, Mao Ce-tung jsou vlastně symboly diktatury, uplatněné politické moci nad lidmi. Zmíněným druhým spíše formálním inspiračním zdrojem k diktátorům byla série houpacích objektů, kterou jsem v té době dokončovala.
Na fotografii je kolotoč diktátorů, o kterém autorka v rozhovoru mluví. zdroj: Martin Hurda

Od začátku tedy bylo jasné, že diktátoři budou mít podobu houpacích koní včetně jezdeckých atributů, které k osedlání a zkrocení přímo vyzývají. Otočná platforma pak podtrhla dojem pouťové atrakce a monotónně se opakující pohyb stále dokola dodal instalaci patřičnou zacyklenost a jistou absurditu v otázce vítězství v běžeckém zápasu.
Jediným dosud žijícím zobrazeným diktátorem je Kim Čong-un. Ten má kolem krku ostnatý obojek pro psy, má stažené kalhoty, takže jsou obnažené genitálie s viditelnými stopami po kastraci. Tuto podobu jsem zvolila v reakci na zprávy o tom, že Kim dal zavraždit svého strýce včetně celé jeho rodiny, údajně jej nechal roztrhat psy. Kim je tedy zobrazen jako někdo, kdo už rovněž nebude schopen reprodukce a jako kleštěnec se zároveň stane jaksi krotším a jako pes ovladatelnějším. Pouťové atrakce jsou jakýmsi kulturním vyžitím "lůzy", mají ale schopnost vyvolat autentické a silné emoce, něčeho podobného jsem chtěla docílit.
Netřeba komentovat. zdroj: Moving station

Bylo složité zrealizovat tento typ výstavy? Co to všechno obnáší?
Kolotoč v Moving Station byl v prosinci vystaven u příležitosti dne lidských práv ve spolupráci s básníkem a aktivistou Ivo Huclem, který tradičně pořádá v rámci projektu Broken words večer s poezií čínského disidenta Liao I-wua. Takže vernisáž kolotoče byla zamýšlena jako součást této akce.
Jinak kolotoč byl poprvé vystaven začátkem léta 2015 v galerii Fotografic v Praze, po té v rámci výstavy Skvělý nový svět v pražském DOXu, pak putoval na půl roku na moji výstavu Odvrácená strana ráje v galerii Mariánská v Českých Budějovicích, nyní je v Plzni a na podzim se přesouvá do Galerie středočeského kraje v Kutné Hoře. Dá se tedy říci, že od svého vzniku se pořád někde točí. Na převoz se rozkládá, což vyžaduje technický servis, občasnou revizi motoru a ke stěhování dodávku. Naštěstí galerie jsou na převoz rozměrnějších děl i případný servis většinou přichystané. Nedá se tedy říci, že by se realizace tohoto typu výstavy nějak podstatně lišila od výstav jiných. Je pravda, že když jsou sochy diktátorů zabalené jen na rychlý kratší transport, tak manipulace s nimi vyvolává na ulici trochu rozruch.

Jaké jsou reakce od okolí? Setkala jste se i s pohoršením?
Osobně jsem se setkala s reakcemi spíše pozitivními, dá-li se to v kontextu takové tematiky říci. Lidé většinou oceňují autentičnost figur a celkovou působnost instalace. Diskuse na internetu pod články nečtu, tam se určitě negativních reakcí vyskytne dost. Občas mi někdo napíše osobní mail se zmínkou o odvaze a doporučí další tip, koho na kolotoč ještě umístit. Nejčastěji je to Zeman a Putin. Na první prezentaci dokončeného kolotoče, která byla méně formální, jsem nechávala lidi povozit na vybraném diktátorovi. Jedna žena, která ztratila polovinu rodiny během holocaustu, si vybrala pro svoji jízdu Hitlera. Pak mi říkala, že ten zážitek pro ni byl do jisté míry satisfakce. Taková míra emocí v reakci na moji práci mne potěšila.
Všechny postavy klečí v kruhu s vystrčeným zadkem a v puse mají roubík, třeba jako Hitler vpravo na snímku. zdroj: Moving station

Když vystavujete v zahraničí, jaké to je oproti českému prostředí? A jaké jsou reakce?
Výstavy v zahraničí jsou nevšedně milé už tím, že se pojí s výletem. Většinou je od organizátora zajištěno ubytování, úhrada cestovních výloh či případně stipendium. Mohou zařídit další servis, odvoz děl, někdy tisk fotografií, to jsou ale věci, které se dějí i u nás. Takže v provozních věcech rozdíly moc nevidím, záleží zkrátka na rozpočtu té které instituce či vystavovatele. V čem rozdíl vnímám a to velký, je v zájmu širší veřejnosti o výtvarné umění. Mám pocit, že čtyřicet let komunistické šedi u nás zafungovalo poněkud anticivilizačně.

Jaké další projekty a instalace chystáte? Prozradíte nám něco?
V současné době již několikátým měsícem průběžně pracuji na tematice týkající se lidských práv v Číně. Instalace nazvaná Komunismus s pandí tváří reflektuje čínskou vládou posvěcený obchod s lidskými životy za účelem získání jejich orgánů. Nejčastěji jsou oběťmi orgánové turistiky do Číny či vývozu orgánů ze země vězni svědomí z řad praktikujících cvičení Falun Gong, což je pro jednodušší představu něco jako jóga, dále vyznavači křesťanských směrů oficiálně nepovolených komunistickou stranou anebo představitelé etnických menšin jako Tibeťané a Ujguři.
Náhled na nově připravovanou výstavu, zdroj: Bára Bálková

Moje instalace se skládá z těl medvídků panda, které jsou sešity vlasy z imitace lidské kůže, mají lidské prvky, jako jsou bradavky či pupík a jizvy na břiše v identických místech, odkud se vyjme orgán z těla nedobrovolného dárce. V jednom objektu medvídka se tedy potkává jak čínská národní chlouba a symbol vysoce chráněného zvířete, tak jedno z čínských tabu a tím je naprosto protiprávní zneužívání lidských životů pro byznys. K dnešnímu dni se odhaduje, že v šesti stech transplantačních centrech, které dnes v Číně jsou, byly takto zneužity bezmála dva miliony lidí z řad vězňů svědomí. Moje "pandí armáda" by měla čítat asi 100 medvědů, přičemž každý by tedy představoval 200 tisíc skutečných obětí. Kromě tohoto projektu se po kratší pauze chystám zase něco nafotit.
Více o autorce projektu, Báře Bálkové, se dočtete na jejich oficiálních stránkách.
 
 

Reklama