Červenec 2017

ALENA MORNŠTAJNOVÁ. MOJE VELKÁ SRDCOVKA.

27. července 2017 v 16:08 | PISTÁCIE |  -- KNIŽNÍ RECENZE --
Pokud jste takoví nadšenci do literatury a beletrie jako já, nesmí vám uniknout tato česká autorka. Často slýchávám názory, že čeští beletristé nestojí v dnešní době za nic. Já tento názor nezastávám, naopak se ho snažím vyvracet. Podle mě je to holý nesmysl. Člověk jen musí filtrovat ty lepší a horší (ohrané) autory, kteří nám jsou všude podstrkováni.
Myslím, že existuje řada těch dobrých, kteří pořád nejsou tak známí, ale mělo by se o nich víc psát, a hlavně by se měli více číst jejich díla.
Mezi těmito by měla zaznít jména jako Petra Hůlová, Petra Soukupová, Barbora Šťastná, Jana Šrámková, Jiří Hájíček, Anna Bolavá, Hana Androníková, Viktorie Hanišová, Markéta Hejkalová, a nebo moje momentální srdcovka v podobě knih Aleny Mornštajnové.
Znáte některá z těchto jmen? Budu moc ráda, pokud ano :)
Jasné, na první pohled zde převažují ženská jména, ale to nic nemění na tom, že každá jednotlivá kniha je kvalitní, a přesto mám knihy od jediného výše zmíněného mužského stejně nejraději. To mi věřte :)

Já bych se v tomto článku ráda zastavila u posledního zníměného jména, jímž je Alena Mornštajnová. Tato česká spisovatelka mě uchvátila všemi svými díly a tím posledním mě zasáhla hluboko do srdce.

Miluju všechny její tři prozatimní knihy - Slepá mapa, Hotýlek, Hana. Ráda bych je nyní trochu blíže nastínila a snad vás alespoň jedna z nich zaujme a najde si místo ve vaší knihovně.

vyšla: 2013, nakladatelství HOST

Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství.

To je úvodní věta z databáze knih, která řekne docela dost a zároveň nic navíc nepoodhalí. Mám moc ráda knihy typu vyprávění životních příběhů prolínajících se skrz několik generací v jedné i více rodinách. Baví mě také osudy odehrávající se za nejrůznějších historických epoch - třeba za světových válek, komunismu, okupace ... baví mě retrospektivní vyprávění a přeskakování linií dob i jednotlivých lidských osudů. A to vše a daleko více splňuje zmíněná kniha. Pokud vás to také osloví, směle do toho :)


vyšla: 2015, nakladatelství HOST

Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš pánům za protektorátu a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté.
Další famózní dílo odehrávající se v historické době, za období komunismu, které také nabízí opravdu zajímavé téma, týkající se historické tématiky, která se snoubí s vyprávěním o erotickém hotýlku a osudech mnoha lidí, kteří hotel navštěvují, ale i těch, kteří ho provozují. Co vše, se s takovým hotelem v tomto nepříliš veselém období, a jeho návštěvnících, ale i majitelích událo... to vám poví právě tato kniha.


vyšla: 2017, nakladatelství HOST

Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?
Ještě není konec roku, pro mě ale jednoznačně nejlepší objev a kniha za rok 2017. jedním slovem famózní. Nemám co dodat. Vše, o čem jsem mluvila v předchozích knihách, se objevuje i zde. Ale mnohonásobně více a lépe. Historie, prolínání osudů, retrospektiva, tragické, i veselé osudy lidí za druhé světové války, které berou dech. Přečteno na jeden zátah. Já tu knihu miluju. Co vše se dokáže už před válkou, při ní, ale i po ní odehrát, to nebere rozum. Neskutečné, co dokážou lidé zažít, ale i to, co dokážou v životě ustát, i když už jsou v koncích a na vše sami, a přesto žijí dál (nebo přežívají?). ale i tak, žijí dál, bojují za to, co jim zbylo, holý život.


Vlastně jsem vám nic moc neřekla a neprozradila, ale o tom to je. Chtěla jsem jen navnadit na tuhle trojici knih, které mě totálně odzbrojily. Miluju každou jednotlivou z nich. Pokud nevíte, co číst, tady máte zaručené tipy.


ŽIVOT VE TMĚ NENÍ NUTNĚ TEMNÝ, MŮŽE BÝT DOST BAREVNÝ.

24. července 2017 v 13:20 | PISTÁCIE |  -- OSTATNÍ --
Už je to pár neděl ode dne, co jsem se dostala na opravdu nevšední výstavu. Vlastně ani mě samotnou by to nenapadlo tam jít, ale dostala jsem lístky od kamarádky, a teď jsem za to moc ráda. Byla to zkušenost, kterou bych ráda doporučila dál.

NEVIDITELNÁ VÝSTAVA. Když tě vedou smysly.

možná už někteří z vás tuší, o co jde, dle názvu. Pojďme si tuto akci přiblížit.

zdroj obrázku: http://www.nrpraha.cz/program/259/neviditelna-vystava/

Na hodinu se stanete nevidomým člověkem, a procházíte jednotlivé místnosti, a dostáváte se do situací v běžném životě, ale vše prožíváte v naprosté a totální tmě (v prostředí, které je pro nevidomého naprosto běžné). Naopak pro vidomého člověka je to něco netypického, s čím se běžně nesetká. Ale pro nevidomého je to jeho denní chleba, jeho rutina, se kterou se musí vypořádávat dnes a denně. A nyní se role obrátí a nevidomý člověk provází vás, vidomé. Je to nepopsatelně neskutečný zážitek, který stojí za to.
Na vlastní kůži si vyzkoušíte hodinu v naprosté tmě, samozřejmě nejste odkázáni jen na sebe, ale i na hlas vašeho průvodce, na jeho rady a pokyny, ale i na spolupráci s kolegy, se kterými do toho "zážitku" jdete. Zjistíte, jak se dokážete orientovat podle hlasu, jestli se dokážete spolehnout na druhé, ale především musíte věřit sami sobě.

Ze začátku jsem se upřímně docela bála. Především proto, že jsem netušila, jak to bude celé probíhat. Ale po celou dobu nás provázel opravdu příjemný hlas průvodce Ondry, který mě postupně uklidňoval, a ke konci jsem se už celkem dobře soustředila pouze na tmavý prostor, hlasy a samu sebe.
Obdivuju všechny, kteří si tímto prochází každý den, aniž by si to sami vybrali. Je to něco neskutečného, když je člověk odkázaný na tmu, na sebe a svoje smysly, intiuci a musí překonávat strach z neznámého, který my neřešíme (protože ho jednoduše vidíme). Dokud máme svůj zrakový smysl, některé věci nám jednoduše nedochází a neřešíme takové situace, do kterých se dostávají jiní (kterých je mezi námi celkem dost, ať už si to uvědomujete, či nikoliv, ať už je kolem sebe registrujete, nebo ignorujete).
Obdivuju každého jednotlivého nevidomého člověka za vše, čím si prochází, protože aspoň na hodinu jsem si mohla vyzkoušet jaké to je. Zároveň by si každý vidomý člověk měl uvědomit, že když na ulici potká někoho s holí, či se psem, měl by se mu snažit pomoci (ale pozor ! ne za každou cenu), jak nám říkal náš průvodce Ondra. Někdy je i taková pomoc spíše na škodu, pokud je špatná a nevidomému spíše uškodí. Nesnažte se ihned pomoci, ale ptejte se, zda něco potřebují, a co konkrétně. Mluvte s nimi, hlavně komunikujte. Oni vás nevidí, ale slyší parádně, a mluva je jejich denní chléb. A hlas je to, co je pro ně nejdůležitější.

Díky za takovou výstavu. Víc takových. Hezký týden přeje


LÉTO 2017

21. července 2017 v 15:52 | PISTÁCIE |  -- ZE ŽIVOTA --
nejhezčí výhled na moře při západu, ach

Léto už je v plném proudu a já už mám za sebou tu hlavní dovolenou. Smutno. Co všechno mě za červenec čeká/ čekalo?

  • začátek července - dovolená v Řecku (ostrov Samos) - nejlepší dovolená u moře, jakou jsem kdy zažila, parádní a nezapomenutelné zážitky, jízda na skútru, prázdné pláže, týden s přítelem, co víc si přát
  • sháním brusle - nutně hledám nějaké kvalitní in-line, které se mnou vydrží několik sezón
  • výlet do Drážďan a do Teplic (tento víkend) - shopping ladies weekend, jak jinak
  • koncert: Robbie Williams v Praze - no těším se neskutečně, jak jinak, už je to nějaký ten pátek od mého posledního pořádného živého koncertu
  • srpen - nástup do práce (co dodat), bude to stát asi za to (ironie ? :D)
  • menší výlety po ČR, in-line výlety (pokud nějaké brusle budou), koupání a kolo
  • možná něco dalšího?
To se uvidí ... snad to není vše. Každopádně se snažím si své poslední téměř nepracovní léto (po ukončení školy) užít na maximum. A co vy? Jaké máte plány a co vše už jste stihli uskutečnit?

výhled z letadla, můj první let v životě, pěkně vystresovaná, ale neskutečný zážitek

Každopádně mě všechny předchozí body nutí ke shrnutí toho, co se u mě vlastně za poslední rok změnilo, a není toho málo.
  • rozchod s přítelem
  • po rozchodu bloumání ve vlastním nitru, hledání sebe sama, smutek, deprese, ale i naděje a vysvobození, život
  • románek s jedním kolegou z práce (brigády), já ho milovala, on mě měl jako přechodnou stanici
  • něco nečekaného, totálně ulítlého - listopad - měsíc lásky (já vím, že je to květen) - životní láska mi vstoupila do života, nechtěla jsem to, neplánovala jsem nic z toho, ale stalo se to, možná brzy, možná později, ale je to tu, a jsme spolu doteď (nikdy jsem nebyla s nikým tak šťastná), jsme jak puberťáci, jak dvě děcka co se pořád spolu smějou, první kluk, který je zároveň i můj nejlepší kamarád. díky za to. už nikdy jinak. snad.
  • dlouho jsem se o svém klukovi bála něco napsat. přeci jen, nechci nic zakřiknout, ale vím, že když ho ztratím, bude to moje největší životní ztráta. ale teď, jen láska a štěstí. nic víc nepotřebuju.
  • dokončení školy, konečně. jsem MGR. ale co dál. stále hledám samu sebe (co se týče profese, smutné)
  • od srpna nástup do práce, těším se, bojím se, jsem plná euforie, nadšení i strachu, ale už to nebude žádný studentský život, nikdy. ráno vstát, práce, spát, práce, spát... dokola
  • krátké vlasy, dlouhý rozum? tak nějak se to říká. Po delší době jsem zrkátila účes, pro mě docela radikální změna. nelituju, zatím, ani trochu. tak uvidíme.
  • kolem mě se všichni vdávají, žení, mají už děti (spolužáci, i mladší kamarádi) a já? nic. neřeším. jen žiju, užívám života a jsem spokojená teď a tady jak jsem. prostě jsem.
  • toť vše. další střípky přiště. :)
s láskou vaše