Říjen 2013

DNEŠNÍ versus DĚTSTVÍ MINULÉ...

28. října 2013 v 17:06 | PISTÁCIE |  -- ZE ŽIVOTA --
http://detstvolandia.ru/wp-content/uploads/2011/06/Kids-Tree-Final-Art.jpg

Dnešní oběd jsem strávila u přítelovy babičky, kterou jsem si zamilovala hned od prvního okamžiku, kdy jsme byly spolu. Má neskutečně skvělý smysl pro humor, úžasnou povahu a boží hlášky. Navíc občas úplně přesně neslyší, to, co jí zrovna dotyčný říká, a překomolí to do různých vtipných slov a vět. :) Je úžasná. S ní je sranda, člověk se s ní neustále směje, občas i vybuchne smíchy, až do samotných slz. Ona sama se občas směje, až se za břicho popadá, a to už nevydržím, a směju se s ní na plné kolo ... je to těžké popsat, člověk by to musel zažít, a já jsem šťastná, že jsem to zrovna já, kdo u toho a s ní může být!!! Kdyby to jen šlo, adoptovala bych si jí hned, ale i tak nějak svým způsobem je jakoby moje rodina. A toho si vážím, že jí občas mohu vídat, povídat si s ní a trávit s ní můj volný čas.
Dnes nám navíc vyprávěla své příběhy z mládí a dětství, kdy se natropila dosti hloupostí a průšvihů. Ale ona to vždy dokáže tak skvěle podat, že i sebevětší průšvih v jejím podání je vtipný, a jakoby se nic vážného vlastně nestalo. Je vtipná, i když si to třebas sama nemyslí. Já se vždy usmívám, a jsem ráda, když něco vypráví.
A dnešním dnem s ní nemohu než souhlasit. Hlavně, když nám říkala o tom, jak byli s manželem a jejich partou skvělí, nerozluční kamarádi a jakých psích kousků se nadováděli. Což si my mladí prý ani nedovedeme představit.
Tak nějak jsem s ní musela souhlasit. Co vlastně my mladí dnes ? Máme už jen ten náš počítač, mobil a plnou hlavu starostí se školou. Já osobně jsem ještě zažila skvělé dětství a mládí, bez Facebooku, bez počítače, bez všelijakých technických vymožeností. Kdykoli to jen šlo, byla jsem s přáteli venku a blbli jsme na stromě, vymýšleli nejrůznější hry, ale především venku. Dnes už je dětství spíše domácí záležitostí, a proto se není čemu divit, že je mnoho dětí obézních, líných jakékoli aktivity, sportu, koníčku, nebo jen namáhání se ve škole na tělocviku.
Jsem upřímně velmi ráda, že mě se tohle "moderní dětství" vyhnulo obloukem. Neumím si představit, kdybych se narodila do této doby, a upřímně, dost se bojím, jak a v čem budou vyrůstat mé děti. Nebudu matka, co jim bude odepírat a zakazovat techniku, ale rozhodně nebudu ta, co bude nečinně přihlížet, jak si ničí svoje tělo, svoje zdraví a celý den prosedí doma, nicneděláním. Chci být tou, která je povede ke zdraví, pohybu, sportu, a hlavně, která jim dá možnost vybrat si to lepší, zdravé dětství, které měla naše generace. Určitě to nebude už nikdy stejné.
Ale nikdy prosím, nikdy po mě nechtějte, abych svému miminku založila účet na FB. Tohle zásadně odsuzuji a nikdy to nepochopím. Děti by se dle mého názoru měly co nejdéle to jen jde, udržovat co nejdál od počítače, tabletu, iphonu, a dalších nesmyslů, které jim akorát mlží pohled na skutečné dětství, které se nachází tam někde venku, na stromě, na kole, v parku, kdekoliv, jen ne doma na jedné židli nonstop. Takhle to vidím já a budu si za tím stát stůj co stůj.
Ale i tak mám v dnešní době strach, kam se moje děti narodí a co vše je ještě v budoucnu ovlivní. Moc bych jim přála tak skvělé dětství, jaké jsem měla já ...


JEDNO SLOVO = ZKOUŠÍM TAG.

23. října 2013 v 17:27 | PISTÁCIE |  -- OSTATNÍ --
Poslední dobou jsem byla více, než je u mě typické, neaktivní. Dost jsem si to vyčítala, ale neuměla jsem se dokopat k psaní. Jednak proto, že musím psát referáty, bakalářku, a další práce, tak psaní navíc, v podobě článku sem, mě už svým způsobem bralo sílu a chuť... snad to pochopíte. Proto jsem se rozhodla, že dnes přidám rovnou, ano je to skutečně tak, dva články.... předchozí byl tip na knihu pro vás, a toto je takový oddechový, v podobě jednoslovného tagu, z úžasného blogu mojí oblíbené blogerky Infary, díky za vypůjčení. :)

1. Tvoje vlasy?dvoubarevné
2. Oblíbená věc?čtečka
3. Sen z minulé noci? drámóš
4. Oblíbené pití? čaj
5. Vysněné auto? laguna
6. Místnost ve které se nacházíš? ložnice
7. Tvůj strach?samota
8. Co bys chtěla být za 10 let?kariérbaba
9. S kým jsi strávila včerejší večer?přítel?
10. Co nejsi?snob
11. Poslední, co jsi dělala?úkolovala
12. Co máš na sobě? domáckost
13. Tvoje oblíbená knížka?Hobbit
14. Poslední co jsi jedla?květákotoust
15. Tvůj život? funguje
16. Tvoje nálada?nefunguje
17. Tvé léto? skončilo
18. Kdy ses naposledy smála?včera
19. Nejoblíbenější víkendová činnost?párty
20. Tvůj počítač?zapnutej
21. Pivo? nechutí
22. Zima? vyhlížím
23. Dovolená?kéžby
24. Na tvé posteli?polštářosvět
25. Láska? komplikovaněboží




Hotov! Někde jsem měla skutešně nutkání napsat alespoň dvě slova. Ale protože se snažím držet pravidla, musela jsem slovo zpitvořit tak, aby mi to zkomoleně dalo dohromady jednoslovné vyjádření.. jsem hrozná, já vím... ale snad se mi to povedlo.:)


Č JAKO ČESKO, P JAKO PRAHA ... Č JAKO ČÍNA, P JAKO PEKING ...

23. října 2013 v 15:06 | PISTÁCIE |  -- KNIŽNÍ RECENZE --
http://wien.czechcentres.cz/cs/galerie/foto/page:5/
K této knize jsem se dostala vskutku velkou náhodou, nebýt mé praxe, nepoznala bych řadu zajímavých prozaiků a básníků. Jednak mi praxe poskytla se naučit řadu zajímavých dovedností, jako jsou korektury, psaní anotací, sestavování sborníku, psaní úvah a esejí, zapisování harmonogramů a další zajímavé úkoly, ke kterým bych se samovolně možná ani nedostala...
Ale také mi umožnila objevit nejednoho zajímavého člověka v oblasti literatury. Já osobně jsem osoba, která není moc do poezie. Nevidím v tom nic úžasného, co bych si s chutí četla po nocích. Nejsem ten, kdo by si sedl a hltal jedním dechem básně a viděl v nich smysl života. Povětšinou ani básně nechápu. Jasný, je nesmysl si říkat, co tím chtěl básník vlastně říci, ale já kolikrát ani nepochopím, o čem se jedná, co čtu, a některé básně mě natolik odradily, že jsem přestala věřit, že bych kdy vůbec si k nim nalezla byť sebemenší cestu... A už vůbec nedokážu nějakou báseň vytvořit. O tom se radši ani nezmiňuji.
Za to já a próza, to je úplný opak veškeré poezie u mé osoby. A když jsem náhodou objevila knizu (viz. levé foto), byla jsem opět nadšená tím, co čtu. A také, že to není poezie.
Proč vám jí sem vůbec zmiňuji ? Protože podle mě stojí za to, strávit nad ní čas a přečíst si jí až do konce.:) Já to udělala a nelituji.
Markéta Hejkalová je už celkem zaběhnutá autorka, 53letá spisovatelka, překladatelka, pracující i v rodinném nakladatelství Hejkal, nebo pořádající každoroční podzimní knižní trh v Havlíčkově Brodě, ale i tak možná pro řadu čtenářů neznámá. I pro mě do této doby ano.
A proč si tuto knihu půjčit ? Jelikož a protože je to opět něco jiného, než by si kdokoliv myslel... Prolíná se zde několik příběhových linií, několik vyprávění o na první začtení zdánlivě cizích lidech, u kterých postupně zjišťujeme, že si tak úplně cizí všichni ve všem nejsou, ale naopak, některí z nich si jsou blíž, než by si mysleli, nebo spíše, než bychom my sami čekali. Příběhy se odehrávají v Praze, Pekingu a Finsku v dnešní současnosti, ale celé se to točí kolem tří kamarádek, které se nejvíce přátelily za mlada ve 40.letech. Životní osudy jim ale jejich společné cesty rozdělily a my zjišťujeme, proč tomu tak bylo a jestli se vůbec kdy ještě setkají či nikoliv ...
Nevím, zda je můj popis dostačující, ale chtěla jsem vás jen nahlodat. Nemohu a nechci víc prozrazovat, protože si myslím, že tím bych už řekla příliš. Jak jsem již psala výše, je to celé zamotané, a člověk se musí prokousat nejprve pár desítkamí stránek, aby vůbec pobral, co se děje, a že to nejsou jen jakési nahodilé povídky, ale mezi sebou rozházené příběhy lidí, které se postupem času víc a víc odhalují a dávají smysl... :) není to těžké na čtení ani pochopení, ale člověk se musí začíst a musí ho to bavit. A to věřím, že u téhle knihy rozhodně nehrozí, že by se nepovedlo.
Teď už jen s chutí do toho.. snad jsem alespoň jednoho človíčka oslovila...



STRES, NERV, BAKULE...

12. října 2013 v 16:40 | PISTÁCIE |  -- ZE ŽIVOTA --

SAKRA, dlouhou dobu jsem si lámala hlavu, čím bych vás mohla oslovit, ale neměla jsem nejmenší potuchy, kde začít.

Za poslední dobu se u mě nic nezměnilo, krom toho, že mi před 12 dny skončily prázdniny a i já už jsem školou povinná. Místo pěti, ale chodím do školy pouze dva dny, i tak mám pocit, že můj veškerý volný čas zabere jen škola. A když už náhodou dělám něco mimo, stejně mám myšlenky plné jen a jen školy a zase školy. Postupem času se to na mě začíná valit, a já mám najednou strach a nervy, že nic nestíhám, a aby toho nebylo málo, tak bych řekla, že toho dělám míň, než bych měla. V zásadě, pořád nestíhám. Co naplat. A co, že tak hrozně důležitého mám na práci?
Teď především se na mě nakupilo plno úkolů, referátů a hlavně čtení nejrůznějších odborných knih, u kterých mi příjde, že i když je čtu, i tak mám u nich nesmazatelný pocit, že to jde jednou myšlenkou do hlavy a druhou okamžitě ven... Nic mi tam nechce zůstat, a co teprve, až se za pár měsíců budu muset učit na státnice ? Ano, státnice. To je to hlavní téma a starost tohoto školního roku. Tedy 2 hlavní témata - státnice a pověstná bakalářka.
Nene, nejsem člověk, co by si řekl, klid, jdeme na to. Jsem ten, kdo se stresuje se vším vždy a všude, za každé situace. I drobnost mě dokáže vynervovat. Momentálně je to taková "prkotinka" typu, mám moc pěkné téma na úterní referát (strukturalismus) a už pěkných pár hodin si s tim doma lámu hlavu a nemůužu se na tu strukturalistickou vlnu pořádně přichytit. Co s tím ? Stres a velký stres.
Doufám jen, že takovéto pocity nebudu mít celý rok až do května, protože já se asi vážně nedokážu sama odreagovat. Neumíte mi někdo poradit ? Krom sexu, jídla, cvičení a kamarádů, to mám ozkoušené, a pomáhá, ale jen na chvíli, věřte mi, vážně!!!!

P.S. původně jsem se chtěla vyhnout tématu škola, stres a nervy, a dát vám tip na super knihu, kterou jsem nedávno přelouskla, ale jak vidím, rozepsala jsem se víc, než jsem měla původně naplánováno. No nic, článek o té pěkné knize vás čeká příště. :)