
Pár dní jsem na tuto knihu netrpělivě čekala, včera se mi konečně dostala do rukou,a dnes jsem jí úspěšně zdolala a přečetla.
O této knize už padlo několik slov v tomto článku http://vickinky.blog.cz/1302/skafandr-a-motyl, který jsem zveřejnila 6.února. Zde jsem ale většinu času věnovala spíše filmu, který není natočen podle knihy, ale je natočen o životním příběhu spisovatele a o tom, jak kniha vznikala.
Pro ty, kdo jste tento článek nečetl, tak ve zkratce, Jean-Dominique Bauby byl francouzský spispvatel, kterého někdy kolem 40.roku postihla mozková příhoda a ocrhnul na celé tělo. Jediné, co mu fungovalo byla mysl a jeho levé oko, které jediné mu poskytovalo možnost komunikovat s okolním světem pomocí diktování abecedy a mrkání.
Jak jsem již řekla, film není kopií knihy, naopak film nám ukazuje jeho příběh, jak se mu to vlastně přihodilo, jeho život v nemocnici po mozkové příhodě a především zde můžeme částečně vidět, jak celá kniha vznikala.
Samotná kniha je příběhem muže, který už je ochromen, sám sebe přirovnává ke člověku, který je vězněn ve svém vlastním těle, jako by byl ve skafandru, a jediné, v čem je svobodný, je jeho mysl, jeho vzpomínky a myšlenky, kterými se může rozletět, kam chce, jako motýlci.
Kniha mě přímo nadchla. O to fascinovanější a zabranější sem do ní byla, když jsem to četla, a věděla, že vlastnš čtu myšlenky a názory uvězněného muže ve svém těle, který celou knihu, každou větu, slovo, písmenko od písmene diktuje levým okem své asistentce. A o to smutnější jsem byla, když jsem věděla, jak chce všechno ze sebe dostat, říct celému světu, že žije, že uvnitř těla neumřel, jen jeho tělo nechce spolupracovat, a jak je to pro něho až doopravdy skoro nepopsatelně těžké.
V knize popisuje nejen událost, která mu změnila život, ale i ty krásné okamžiky a chvíle v životě, před touto příhodou, kdy byl skutečně šťastný, zdravý a plný života.
O to víc mě to celé ujistilo o tom, jak je život nevyzpytatelný, jak je člověk nechráněný a na každém rohu na něj číhá nebezpečí a život a zdraví je tak cenné. Někdo si to ani plně neuvědomuje a neváží si toho, co má. Podle mě není důležité, čím jsme, kdo jsme, ani kolik máme peněz, pro mě je největším bohatstvím zdraví, každý by si ho měl cenit nejvíce na světě a být šťastný za to, že ho má.Tento spisovatel ani sám nic neudělal, ničím se neprovinil, jednoduše jednoho dne jel autem, a najednou z ničeho nic mozková příhoda udeřila. Je to smutné, ale je to realita. Musíem s tím žít, jsme smrtelní, jsme jen lidé... ale to také znamená, abychom si užívali kaýd den naplno:) a měli ty nejlepší a nejkrásnější vzpomínky, hlavně na věci, které se už nikdy v životě nebudou opakovat!!!

Musím ji přečíst, tak mě nadchl tvůj článek :)