24. července 2012 v 23:08 | PISTÁCIE
|
S přítelem jsme minulý týden strávili pár dní na jeho chatě s jeho skvělou rodinou. Až na to opravdu nepovedené počasí vše probíhalo v klidu a naprosté chatařské pohodě. Poslední předvečer jsme se tak trochu nudili, tak jsme po dešti nazuli holinky, mikiny, tepláky a vyrazili se projít. Chatařská oblast, nikde skoro nic, jen velmi malá dědinka, pár chat, a pak les. Nějak jsme zprvu neplánovali, že půjdeme lesem, ale pak jsme prošli kolem pár chat a objevili se na nádherné mýtince, ale jediné dvě cesty vedly buď zpátky, nebo zkusit projít neznámou, novou trasu, přes les, potok a další houštiny, roštiny.

S přítelem jsme minulý týden strávili pár dní na jeho chatě s jeho skvělou rodinou. Až na to opravdu nepovedené počasí vše probíhalo v klidu a naprosté chatařské pohodě. Poslední předvečer jsme se tak trochu nudili, tak jsme po dešti nazuli holinky, mikiny, tepláky a vyrazili se projít. Chatařská oblast, nikde skoro nic, jen velmi malá dědinka, pár chat, a pak les. Nějak jsme zprvu neplánovali, že půjdeme lesem, ale pak jsme prošli kolem pár chat a objevili se na nádherné mýtince, ale jediné dvě cesty vedly buď zpátky, nebo zkusit projít neznámou, novou trasu, přes les, potok a další houštiny, roštiny.
Jak jinak, vydali jsme se tou divočinou, nejdříve sejít velmi strmý kopec, dobře, to by se ještě nějak povedlo, ale jaksi jsme tak nějak úplně neplánovali, že se ztratíme. Oba jsme tou cestou šli poprvé, oba jsme byli asi trochu vykulení, kam nás to zavede. Nakonec jsme došli k posedu, kam jsme s menšími obtížemi kluzkých dřevěných, zrovna po dešti, schůdů vyšplhali. Viděli jsme kousek od nás střechy chat, trošku se nám ulevilo, že jsme našli záchytný bod.
Nikomu z vás to nepřeju, ten pocit, kdy fakt chodíte v lese, pomalu, ale jistě se stmívá a vy nevíte, kde jste, jediné, co víte, je to, že asi někde přibližně nedaleko od vás jsou chaty, ale kde přesně, to už je nejasné.
Díky posedu a tomu pocitu, že je přítel vedle mě, jsem byla relativně v klidu, ale stejně, zunáte to, pořád mnou hlodal takový malý pocit, že někde, někdo, v lese, pozoruje nás, nebo brzy nás vyčmuchá a napadne, opravdu jsem měla nemalý nepříjemný pocit neustále za zády. Ještě teď z toho mám husinu.Nakonec vše dobře dopadlo, dorazili jsme v pořádku do chaty, i když úplně zmáčení, trochu potrhaní, od bodláčí a ušpinění, ale šťastni jsme vydechli.
Ale co je horší ? Když jsme se vrátili, tak nám přítelova babička vyprávěla, jak její manžel chodil kolikrát do toho lesa, kde jsme byli, a jednoho dne ho tam napadla jakási neznámá smečka zdivočelých psů, a tak tak se prý ubránil klacky kolem sebe, a od té doby prý chodil do lesa pouze s puškou. No nedivte se mi, že jsem po této příhodě měla bobky, protože opravdu jsem na zádech neustále cítila ten strach, že nás něco sleduje, pozoruje, vyčenichá a možná i objeví. Jsem ráda, že se tak nestalo, a do lesa někdy opět ? To si ještě budu dlouho rozmýšlet.
P.S. fotku zvěčnil přítel, a jsem na ní já, předtím, než jsme se vůbec rozhodli vstoupit do tajemného lesa :D
To mi tak trochu připomíná scény z knížky Holčička, která měla ráda Toma Gordona :)))