29. dubna 2012 v 20:03 | PISTÁCIE
|
Dnešek i včerejšek byly dny jedny z těch nej. Užívala jsem si to naplno, jak to sluníčko, náladu, atmosféru, vše mi dobíjelo neskutečnou energii a po celou dobu jsem prožívala neskutečnou pohodu, štěstí, lásku, jakou ještě nikdy.
Včerejšek mě utvrdil v tom, že můj přítel je skvělý fotbalista, už jsem o tom věděla dávno, protože je do tohoto sportu fakt zapálený, ale vidět ho i naživo, jak ho to baví, jak si to snad i užívá, nebýt toho protivnýho slunka, který po celou dobu zápasu ukrutně hřálo a zářilo.
A dnešek mě ještě více utvrdil v tom, jak ho miluju, jeden z nejkrásněji strávených dnů s ním.
Tento víkend byl božskej, úplně jsem zapoměla na všechny starosti, stresy a nervy, které mě v budoucnu čekají a kterým se za žádnou denu bohužel nemám šanci vyhnout. Ani nechci, ale to bych kecala, samozřejmě, že chci, ale zas pocit ten, že to všechno zvládnu a pak bude nádherné léto, úžasný dokonalý prázdniny s mým drahým
Myšlenkama jsem už jaksi někde jinde, než bych měla být, ale copak to po tomto víkendu jde myslet na něco jiného ?
Strach ? Mám i nemám. Bojím se ? Bojím i nebojím. Nepřiznat si strach by byal asi ta největší slabota. Ale v životě mě toho čeká ještě tolik těžkého, okšlivého, nepřéjemného, moc si nevybereme, akorát si to můžeme třebas usnadnit, a nebo nejít tou spletitou cestou sami, ale s někým milovaným, který nás při tom všem bude držet za ruce a šeptat nám do ucha, že bude dobře a ono vždy skutečně bude jednou dobře, dokud zas nepřijde ta těžší část života, která dřív či později vždy dorazí a k nám dopadne. Ale pookud opravdu vedle sebe máme někoho blízkého, není ten dopad ten nečekaný ani tak těžký, jako když jsme na vše sami, nemusíme být, většina z nás si to dělá sama, tu samotu ,prázdnotu, nicotu v sobě samém, a přitom je tak krásné žít život s někým druhým, vědět, že někdo stojí vedle nás, nebo nás zezadu objímá, či snad drží za ruku, když už bychom se měli vřítit do propasti... Nejtěžší je si to vše uvědomit a vůbec dát najevo city, city, city... myslím, že je pro nás vůbec ve všem nejtěžší projevovat, co cítíme, kdy naposledy jste řekli rodičům, že je máte rádi, nebo že vám chyběli ? Kdy naposledy jste příteli řekli, že ho milujete, že je pro vás jedinečný, že je nejlepší a podobně.
Kdy naposledy jste svému sourozenci řekli něco pěkného, od srdce, co vás oba chytlo za srdce a dojalo ? Možná i nad tím je někdy dobré se zamyslet. Ať už někdo radši koná než mluví a lásku radši vyjadřuje činy, i ta slova často zahřejí u srdce víc, než si dokážeme představit, pokud jsou upřímná a věrná.
Ahoj, nechceš se přihlásit do mé soutěže o nej outfit ? díky moc
!!!