

Občas to dělá každý. Nesnažte se mi to vyvrátit.
Hlavním důvodem naší přetvářky, neboli druhé tváře, je to, že chceme na někoho zapůsobit, okouzlit ho, ukázat, jací skutečně nejsme, prostě se mu zalíbit za každou cenu, i kdybychom se třebas měli naprosto přetvařovat a dělat to, co ve skutečnosti neděláme, chovat se naprosto jinak, naprosto bláznivě někdy až trapně.
A proč to děláme ? Proč tolik musíme být občas někým jiným, proč občas zvolíme roli jiného člověka, než jakým ve skutečnosti jsme ? Opravdu nám tolik dělá dobře se skrývat za naší druhou tváří, nebo je to spíše tím, že se bojíme někdy odkrýt naše pravé, nefalšované já ?
Otázek je spousta, jen odpovědí se mi už tolik moc nedostává.
Já sama nejsem jiná, někdy, i když se mi to i příčí, taky se občas přetvařuju. Jsem potom ta špatná ? Měla bych se radši profackovat a probudit se, začít se chovat normálně, být svá a žádná jiná ?
Jistě, že ano. Ale ne vždy je to tak jednoduché.
Jak jsem již řekla, někdy je to třeba obrana. Úkryt před něčím, před nějakým strachem, před něčím těžkým, něčím, čeho se opravdu bojíme, bojíme si to naprosto přiznat...
Je to těžké, ale opravdu asi občas nedokážeme zapudit naše druhé já, naši druhou tvář.
Jen je asi u hodně lidí opravdu těžké zjistit, která je ta jejich pravá a dobrá tvář. Hlavně u těch, které neznáme.
Možná je někdy na čase se probudit a říct si, dnes ne, dnes to bude jinak, dnes už konečně budu sám/sama sebou.
A prostě to tak udělat.














