Posledních pár dní bylo pro mě všelijakých. Nevěděla jsem pořádně, co chci. Nevěděla jsem, jak to bude dál. Nevěděla jsem nic pořádně. Jsem typ člověka, který je moc nerozhodný, bojácný a navíc, se nejvíc bojím, že moje rozhodnutí jsou často špatná. Hodněkrát jsem litovala již, jak jsem se rozhodla. Jenže některá rozhodnutí se bohužel nedají vrátit, a jakmile se k nim rozhodnu, musim nést následky, ať jsou jakkékoliv. V tomhle jsem hodně špatný člověk, hodně nestálý a dokážu názor měnit dost často. A jak by ne. Když sama někdy nevím, co vlastně chci.
Ale jedno vím jistě. Že je život toliko krátký, abych jen furt přemýšlela nad následky svých činů. Takhle to vyzní divně, ale je to tak. Asi to bude tím, že jsem včera viděla jednu postiženou paní, dost mě to ranilo, pohled na ní. Trochu mi i ukápla slza, jak jsem si říkala, bože, ty seš husa, v životě tolikrát nadáváš na svůj život, jseš nejistá, chováš se hrozně, a někdy si řikáš, co to máš za život, ale pak jsem viděla jí, a najednou mi můj život přišel tak jednoduchý, oproti ní. Dost mě mrzí, jak si někdy nadávám na život, a přitom si neuvědomuji, jak ho mají jiní daleko ale daleko složitější.
MRZÍ mě moje chování. Sama na sebe jsem tolik naštvaná. Měla bych být šťastná za to, co všechno mám a být šťastná s tím jak žiji.
Opravdu tu jsou lidé, kteří si zaslouží a můžou nadávat a být smutní či naštvaní za to, jaký mají život. Já bych měla být zticha a jít kupředu v životě a neohlížet se za sebe, na to, kolikrát jsem nadávala na svůj život.
PROMIňtě, ale musela jsem to ze sebe vypsat. Od včerejška to ve mě vřelo a pocitů bylo a je spousta. Nějak jsem to nedokázala v sobě už udržet.
Je to tak, jak to je.
Žijme a neřešme kraviny, opravdu ne. Nestojí za to nic.
Řešme ty lidi, a hlavně pomáhejme těm, kteří to potřebují a chtějí pomoc.
A omlouvám se těm, kterých jsem se nějak dotkla.
Jen píšu, co cítím.




Zdravím drahé blogerky a blogeři :))


Zdravím vás blogoví přátelé.