Jak to tak bývá, každého z nás občas potká v životě něco, co mu celkem změní život, nebo ho to dost ovlivní, srazí na kolena, zkrátka, nějaká smutná událost.
CHCI se tu z něčeho vypsat, ale ne proto, aby mě někdo litoval , PROSÍM, rovnou si ty lítostné komenty odpusťte, nemyslím to ve zlém.
TOHLE chci napsat hlavně kvůli tomu, že není den z celého roku, co bych na ní nemyslela, a DNES ? je to rok, přesně a jasně na den rok, co odešla od nás.
Pamatuji si to tak jasně, jako by to bylo právě dnes a ne před rokem. Kdy mi to bratr přišel oznámit.
Chci se z toho jen vypsat, protože celý dnešní den je pro mě dost bolestivý a musím ho nějak přejít a myslím, že nejvíc dnes budu právě vzpomínat na to, co se událo před rokem.
Fakt je to pro mě těžký o tom psát, to mi věřte. Možná bych ani nepsala, ale prostě vím, že ona si zaslouží, abych o ní napsala, aspoň to můužu udělat, a jsem ráda, že vůbec něco.
Já pořádně ani nevím vlastně, co chci napsat. Je to fakt pro mě těžký něco psát. Achjo.
Tak to nějak zkusím napsat, ale nevim, jestli to vyzní tak, jak vlastně chci, asi je to jedno. Neřešte to, co píšu, prostě mám jen už celkem smutnou a pochmurnou náladu z toho všeho.
Slzy celkem na krajíčku ....
Vím, že hodně z vás už odešel někdo blízký, atak víte, co zažívám, ale nedokážu pochopit, že když odejde tak blízká osoba, a najednou dnes je to přesně rok od té události, jak ten čas neskutečně letí. Nepochopim.
Musím říct, že to byl jeden z nejhorších roků v životě. Nejen kvůli tomu, ale celkově se to nějak tak sešlo, nejvic tahle udalost, a pak ta maturita a hrozný stresy a nervy do toho.
Jak jsem to překonala, nechápu sebe samu. Fakt, že ne.
Myslím, že hodně mi pomohl můj přítel, kterého jsem tedy poznala až na silvestra, ale bylo to před maturitou, takže to nejvíc stresové a hrozné období prožil se mnou a taky si určitě hodně vytrpěl s mými náladami, fakt docela ho obdivuju, že to vydržel. Za to vše ho fakt nejvíc miluju, nedokázala ybch to možná bez něj, a možná jo, kdo váí, ale dodával mi hodně klidu a pohody během těhle nervů, když jsem sním byla,a aspoň na chvíli na to vše nemyslela.
Ale to jsem zasejc trošku hodně odbočila od hlavního tématu.
No nicméně jsem hlavně chtěla poděkovat této osobě, o které je tento článek za vše, za to, že se mnou byla celých 18 let, zvládla se mnou tolik věcí, dobrých, ale i těch hodně zlých.
Bez ní by to nešlo tenkrát, a i teď to je bez ní nejvíc těžké. A už bude navždy.
Vím, že mi sem hodně lidí třebas napíše, že nesmím žít minulostí, a jít dál a podobně, věřte mi, že se snažím, celý rok se snažím, ale opravdu to není lehké ani po tom roce života.
Ale myslím, že dělám pokroky, už, že jsem se odhodlala se vypsat z toho, ani jsem nečekala, že to napíšu, jako tento článek.
Už budu končit, jen ještě pár malých vzpomínek na tu dotyčnou, která mě vychovávala a starala se o mě i v těch nejvíc krušných chvílích, kdy jsem byla nemocná.
Nikdy nezapomenu na naše hádky, které bych teď nejvíc brala všema deseti.
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem zcestovali širý kraj, vlakem kolik jsme najezdili kilometrů, jako nikdy s nikým jiným.
Nikdy nezapomenu, jak jsi mi vyprávěla pohádky, jak jsme ležely vedle sebe a usínaly.
Nikdy nezapomenu, jak jsi chrápala, jak já to nesnášela, a teď bych za to chrápání dala všechno.
Nikdy nezapomenu, jak jsi mě krmila, spíše překrmovala, to jsem úplně zuřila, ale teď by mi to nevadilo.
Nikdy nezapomenu, jak jsme jezdily na kole spolu, tolik jsme toho ujely, tolik jsme toho viděly.
Nikdy nezapomenu, jak jsi kouřila, tolik moc jsi kouřila, nejradši bych ti teď klidně zapálila, jen kdyby jsi tu byla.
Nikdy nezapomenu, kolik jsi mi toho koupila a kolik jsi mi toho darovala do života, to hmotné i nehmotné.
Nikdy nezapomenu na to, jak jsi mi vyznávala lásku, jak z tebe bylo cítit, že mě máš tolik ráda.
Nikdy nezapomenu, jak jsi se nejvíc strala i když jsi byla nemocná, až do konce.
Nikdy nezapomenu, jak jsi byla slabá a malá.
Nikdy nezapomenu, jak jsi nám odešla.
Nikdy...
Nikdy...
Nikdy...
Toť vše, dál pokračovat už opravdu nelze, mám tu zamokřenou klávesnici a promáčené oči, skoro nevidím, co píšu.
Jsem ráda, že mi blog dal možnost napsat sem co chci, a já chtěla napsat přesně toto.
a nakonec její oblíbený song :
Normálně ho poslouchat nedokážu, tolik toho ve mně vyvolává, ale dnešek je jiný, dneska si ho prostě pustím a zaposlouchám se, zavřu oči a budu si představovat, že je u mě a drží mě za ruku a je tu prostě a jednoduše s námi.
2Gooverka | Web | 2. srpna 2011 v 12:39 | Reagovat
Musíš děkovat za to, že si někoho jako ji měla, protože jen zřídkakdy se stane, že máš k nějakému prarodiči tak skvělej vztah, jako jste měly vy dvě :))) Vzpomínat se má jen v dobrém a ona tu určitě s tebou je, věřím tomu. :-*
3blondyn-pindulin | Web | 2. srpna 2011 v 16:01 | Reagovat
PISTÁCIE..NEBUDU TĚ LITOVAT,ANI PSÁT BOLESTNÉ KOMENTÁŘE...JÁ JEN NAPÍŠU ŽE TĚ VÁŽNĚ OBDIVUJU!!
Bože, já brečim jako malé dítě. A když sem si utřela oči, pustila sem písničku a řvu znova.
Každýmu někdo odešel.. Mě osobně to v tý chvíli tak nedostane, ale pak se to vrátí několikanásobně..
Letos sem byla na prvním pohřbu v životě, babička..Ve škole nemohli pochopit, že to je v Praze a že budu chybět dva dny. Další, po třech měsících byla maminy strejda. Ve škole se mě ptali, jestli plánujeme ještě nějakej další. Fakt nechápu, jak může bejt někdo tak...............
Nemám slov. Taky tě obdivuju, krásný článek.
Dobrý, vůbec se nezlobim. Já sem taky byla vytočená po takovým rozhovoru..
7blondyn-pindulin | Web | 2. srpna 2011 v 20:10 | Reagovat
Vždyť vůbec děkovat nemusíš,rádo se stalo,jsem velmi ráád,že jsem ti mohl trochu zlepšit náladu.S tou garáží máš pravdu..věci nahradit jdou,koupíš si jiné a lepší,ovšem s lidmi to tak není.Když někoho ztratíš,už ho nikdy nahradit nemůžeš ani nedokážeš a to nemyslím jen to nejhorší-úmrtí-ale i rozchod například
8_Collorky_ | Web | 2. srpna 2011 v 21:52 | Reagovat
z toho láskyplného článku mám taky mokré oči ...